Quilombo

Quilombo

Vzniklo v přístavu mezi muži. Tam, kde je cítit, dálku, moře a nekonečný horizont. Patricie Poráková přináší pohled do světa argentinského tanga.

Quilombo v „Lunfardu“,

což je slang z podsvětí argentinského tanga, znamená „chaos, bordel, nevěstinec“. V afrobrazilské kultuře znamená Quilombo „komunitu zběhlých otroků hluboko uvnitř džungle“ – symbol revoluce a osvobození.

Performerka a tanečnice Patricie Poráková

(známá například ze souboru Farma v jeskyni nebo Spitfire Company) vytvořila projekt, který přináší pohled do světa argentinského tanga, společně s lidmi, kteří v této komunitě skutečně žijí.

Tango vzniklo v přístavu mezi muži.

Tam, kde se míchají v jednom hrnci kultury, příběhy, osudy, vůně, pot a špína… Tam, kde je cítit dálku, moře a nekonečný horizont. Kde ve vichru divokého Atlantiku muži sní o jemnosti a o doteku. Touží po blízkosti a po těch, co už neuvidí. Tanec, ve kterém se jedno tělo ztrácí v druhém. Odevzdáváš se jako stín druhému, tomu, koho miluješ, ať už milovat pro nás znamená cokoli. Chceš cítit blízkost. Vnímáš, co znamená vlastní prostor a totální propojení těchto dvou světů. Tanec, kterého euforie přechází v hlubokou bolest, sem a tam, tam a sem, krok za krokem. Tango, tanec-život, tango-zkušenost, drsné, bolavé, špinavé, šílené. Tanec, který se děje stejně tak jednoduše, jako dýchání. Tak, jak jsme schopni cítit a vnímat v běžném životě, klidně třeba na ulici…

Patricie Poráková v produkci ProFitArt, inscenace Quilombo

Koncept a choreografie: Patricie Poráková
Dramaturgie: Krystyna Mogilnicka
Světelný design: Michal Kříž
Zvuk: Eva Hamouzová
Producent: ProFitArt
Koproducent: Tanec Praha 
Projekt podpořili: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát Hlavního města Prahy, Nou Tango Berlin, Tango Libre Berlin

Vytvořili a účinkují: Patricie Poráková, Leandro Furlan, Matias Facio/Javier Antar & Gustavo Ariel Colmenarejo / Ivo Saint

„Tango je předvedeno s rozmanitou dynamikou a odlišným emočním nábojem. Od jemných, intimních, niterných pohybů, scénicky stylizovaných do milostného objetí místo klasického držení, až po doslova rivalský souboj dvou svébytných osobností. 
Po technické stránce bylo tango v provedení hlavních protagonistů pastvou pro oči. Náročné variace plné efektních prvků, volcadas, ganchos a různých výkopů, kdy se noha partnerky hbitě mihotala v prostoru, byly provedeny s patřičnou dynamikou a lehkostí.“

(Daniela Zilvarová, Taneční aktuality, 23. říjen 2013)

„Housle, jejichž nekonečně smutný hlas se stává nedílnou částí scény, hned od úvodu vytváří dvěma tanečníkům prostor mimo realitu skrývanou za zdmi divadla a nechává je v ní hořet pro sebe a zářit jako dvě hvězdy padající ve stejný moment z oblohy.“

(Jakub Novák, aktuálně.cz, 17. říjen 2013)