Občas se podívám do zrcadla a vidím tebe.

Naše gesta jsou někdy tak stejná, jak rozdílné jsou naše vzpomínky. Byla jsem uvnitř tebe. Ty jsi uvnitř mě. Držíme se. Někdy tě pustím já, jindy opouštíš ty mě. Přesto jsme spojené. Je možné se navzájem nepodobat? Jde přijmout i to, co se nám na sobě vzájemně nelíbí? Co máme společné a co si neseme každá zvlášť?

“Nothing else, Mothers” je ale především společným aktem pochopení.

Tanečnice Cécile Da Costa a herečka Antonie Formanová tančí, šeptají, hrají a zpívají o péči, tichu, výletu na Fudži, tichých dohodách, přehnaných očekáváních, nevysvětlitelné radosti i kruté starosti.

“Nothing else, Mothers” je kompozicí vztahu mezi matkou a dcerou.

Několik po sobě jdoucích partů jako body v mapě zobrazují cestu matky a dcery, která je v neustálém pohybu, chvění a proměně. “Nothing else, Mothers” je o roztávání subjektivní paměti, síle a moci našich pocitů, přijetí a manipulaci. Přenosu emocionálních vzorců z generace na generaci. Do jaké míry se necháme ovlivnit našimi prvotními vztahy a přejatými vzorci chování? A když na ně nahlédneme, můžeme je přesáhnout?